Odpověď Marie Peřinové na anketní otázky NFNZ

6. 11. 2018

Oslovili jsme členy Expertní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky s čtyřmi anketními otázkami, týkajícími se současné české mediální praxe. Postupně na našich stránkách budeme zveřejňovat všechny odpovědi. Dnes odpovídá Marie Peřinová.

1) Na jaké nejčastější prohřešky proti pravidlům kvalitní žurnalistiky v českém prostředí běžně narážíte? A čím si myslíte, že jsou způsobeny?

Za největší problém současné české žurnalistiky považuji nekritické, někdy bohužel i cílené, přebírání politické agendy a šíření mýtů a dezinformací. Především mě mrzí, nakolik se česká média v posledních letech podílela na šíření názorů, jež přispívají ke xenofobii. Zdaleka se přitom nejedná jen o menší internetová média. I přední deníky a televize si dlouhodobě získávaly pozornost prostřednictvím obrázků lidských mas valících se do Evropy a alarmujících textů o dramatickém ohrožení Česka a „našich“ hodnot. Jen málo z nich se však pokusilo konfrontovat českého čtenáře a diváka s realitou toho, že do samotné České republiky uprchlíci nechtějí, muslimů zde mnoho nemáme a ti, kteří zde žijí, nepředstavují problém.

Zdá se, jako by mnohá česká média rezignovala na svůj úkol přinášet fakta a racionální argumenty a v případě potřeby je i stavět do kontrastu se společenskou náladou či politickou agendou. Netýká se to přitom jen strachu z uprchlíků, ale například i negativního postoje vůči Evropské unii. Celá léta se řada českých politiků vyjadřuje o EU s pohrdáním a šíří názor, že ji Česko nepotřebuje, kolik médií si ale dalo tu práci, aby představilo fakta a poukázalo na ty tisíce projektů, jež byly financovány z Evropské unie a nám všem dennodenně usnadňují život? Místo toho bohužel mnoho z nich šíří mýty o příliš křivých banánech, konci pomazánkového másla či zákazu zabíjaček.

Momentem uvědomění, jak hluboko některá média klesla ve svých nárocích na kvalitní žurnalistiku, pro mě byla například prezidentská volba, kdy moderátoři komerčních stanic zcela rezignovali na to být zpovídanému partnerem a argumentačním protivníkem a spokojili se s kladením otázek a posloucháním odpovědí. Přitom to v 90. letech byla TV Nova, která se svým pořadem Na vlastní oči vlastně tak trochu zakládala českou investigativní žurnalistiku. Na vině je přitom nejen nízké sebevědomí českých médií a novinářů, ale i vlastnictví podnikatelsko-politickými strukturami; to podobné rezignaci nahrává či o ni přímo usiluje, aby prospělo jen svým politickým cílům.

Co se týče drobnějších, ale zato každodenně viditelných prohřešků, vybrala bych především snahu tištěných i internetových deníků o bombastické, avšak mnohdy velmi zavádějící titulky.

2) Naopak s jakou dobrou praxí českých novinářů a novinářek jste se v posledních letech setkali?

Jsem ráda, že v Česku vznikají nové pozoruhodné novinářské projekty, většinou mimo mainstreamová média. Vyzdvihla bych například sérii reportáží novinářky Saši Uhlové z prostředí nejhůře placených zaměstnání z roku 2017. Tato série je v českém prostředí výjimečná nejen formou navazující na světovou tradici společensky angažované žurnalistiky, kdy se Uhlová nechala sama zaměstnat v drůbežárně či třídírně odpadu a zažila tak vše popisované na vlastní kůži. Pozornost si však zaslouží především zato, že ve svých článcích dala hlas lidem žijícím za minimální mzdu a ukázala českou podobu chudoby a zklamání z globalizace. To považuji za důležité zvlášť v době, kdy je česká společnost silně rozštěpená, jak ukázaly obě poslední prezidentské volby, a kdy skupina těch, kteří věří v demokracii a z globalizace mají prospěch, jen těžce odhaduje, jak přemýšlejí „ti druzí“.

Jako velmi zajímavé hodnotím také projekty Českého centra pro investigativní žurnalistiku, jež se snaží odkrývat české napojení na mezinárodní zločin, například praktiky praní špinavých peněz či působení italské mafie u nás. Díky spolupráci s mezinárodními novinářskými projekty se jim v poměrně krátké době podařilo poodhalit nové české stopy v tocích špinavých peněz. A děsivá vražda jejich blízkého spolupracovníka, slovenského novináře Jána Kuciaka, jen dokazuje, jak důležitá a zároveň jak nebezpečná je jejich investigativní práce.

V oblasti investigativní žurnalistiky bych také vyzdvihla konstantně dobrou práci týmu týdeníku Respekt a autorů pořadu Reportéři ČT. Ti druzí mají můj obdiv i za to, že kvalitní investigativu provádějí navzdory dlouhodobým tlakům politiků usilujících o zrušení tohoto pořadu.

3) Jaké inovace vás v posledních letech zaujaly v mediálním světě, ať už ve způsobu „vyprávění“, tak v samotné práci novinářů či v obchodních modelech?

Se zájmem sleduji pronikání datové žurnalistiky do redakcí světových i českých. Přestože to není nijak masový průlom, projekty například kvalitního datového týmu v Českém rozhlase ukázaly, že analytická práce s daty může přinést veřejnosti nové, nečekané úhly pohledu.

Jsem také ráda, že do českého prostředí postupně proniká ze zahraničí „solutions journalism“, tedy žurnalistika, jež nekončí popsáním problému, ale představuje, jak lidé či instituce problém řeší. Přestože to pravděpodobně také nebude masová záležitost, mohou takto psané texty nejen v konkrétních problémech inspirovat k převzetí úspěšných řešení, ale také alespoň drobně přispět ke snížení špatné nálady, již člověk získá, čte-li den co den jen o problémech.

4) Co podle vašeho názoru aktuálně nejvíce ohrožuje kvalitu práce českých novinářů a novinářek?

Asi nebude překvapivé, že za velkou hrozbu považuji stav, kdy vlastnictví médií přechází do rukou oligarchů a politiků. Situace v denících Lidové noviny a Mladá fronta DNES bohužel dobře ukazuje, jak moc se dá novinářský obsah ohýbat ve prospěch zájmů vlastníka.

Za snad ještě nebezpečnější pro média i celou společnost však považuji slovní útoky na novináře, které dlouhodobě provádí prezident republiky a k nimž se přidávají i další politici. Média jsou nesmírně důležitá pro fungování demokracie a jakákoli vyhrožování novinářům či snahy o jejich ovlivňování jsou nebezpečná. A zatímco pro politology, sociology či jiné intelektuály je toto naprosto známý fakt, velká část společnosti si to nemusí uvědomovat. Vražda Jána Kuciaka koneckonců ukázala, že někdy není od slovních výhrůžek daleko k fyzickému násilí, a toto by rozhodně nikdo z čelních politiků neměl podporovat, natož k tomu podněcovat.